Finský automobilový závodník Valtteri Bottas se s odstupem času vrátil k jednomu z nejtěžších momentů svého života. Během působení ve stáji Williams propadl nebezpečné obsesi ohledně své tělesné váhy, která přerostla až v poruchu příjmu potravy a málem ho stála zdraví.
Pět kilo nestačí
Na počátku kariéry, těsně po své debutové sezoně v roce 2013, se Valtteri Bottas ocitl pod obrovským tlakem. Tým Williams tehdy řešil potíže s příliš těžkým monopostem pro nadcházející ročník a hledal jakýkoliv způsob, jak auto zrychlit. Jedním z řešení bylo plošné doporučení, aby finský mladík shodil pět kilogramů. Ten však tuto na první pohled nevinnou výzvu dovedl do absolutního extrému.
„Když mi řekli, že mám zhubnout pět kilo za dva měsíce, napadlo mě: ‚Pět? Proč ne deset? Můžeme ten vůz zrychlit ještě víc.‘ Tak jsem začal jíst k téměř každému jídlu dušenou brokolici a trochu dušeného květáku,“ svěřil se Bottas ve svém textu pro platformu The Players‘ Tribune.
Život na hraně kolapsu
Z původně racionální snahy o zlepšení sportovního výkonu se pomalu, ale jistě stávala nebezpečná diagnóza. Jezdec sám s odstupem času přiznává, že jeho chování a myšlení začalo kopírovat destrukční bludný kruh. Každé ráno začínalo na váze a klesající čísla mu přinášela paradoxní pocity radosti, zatímco jeho tělo tiše trpělo obrovským nedostatkem potřebných živin.
„Bylo to pro mě jako hra. Každé ráno jsem se probudil a vážil se, a když jsem viděl, jak se číslo snižuje, cítil jsem hluboké uspokojení. Vrátil jsem se z devadesátiminutového běhu a snědl si malou misku dušené brokolice, jen abych měl dostatek energie na další devadesátiminutový běh,“ popsal své tehdejší rutiny pilot, který si namlouval, že má celou situaci plně pod kontrolou.
Tajemství skryté pod helmou
Fyzické i psychické vyčerpání na sebe nenechalo dlouho čekat. Bottas tvrdošíjně ignoroval zjevné varovné signály vlastního organismu, ke kterým patřily závratě v davu lidí či abnormálně silné bušení srdce při zátěži. Místo toho, aby vyhledal pomoc, svůj zhoršující se stav před zbytkem stáje izoloval. „Všechno jsem tajil před svým týmem a dokonce i před týmovými kolegy. Ani moje rodina o tom nevěděla,“ přiznal otevřeně.
„Po dvou měsících, kdy se to stále zhoršovalo, jsem měl nervy v troskách. Budil jsem se sám ve čtyři hodiny ráno, bez budíku. Srdce mi bušilo až v krku. Měl jsem spoustu energie a říkal jsem si: ‚To je skvělé. Mám během dne tolik času navíc na trénink,‘“ vzpomíná na klamné pocity tehdejší doby.
Zlomovým okamžikem bylo až vyhledání sportovního psychologa, který mu pomohl podívat se pravdě do očí. Návrat k normálnímu životnímu stylu však nebyl okamžitý a vyžádal si téměř dva roky. „Je to legrační, protože kdybyste jen sledovali moje závody, pravděpodobně byste nepoznali, že je něco v nepořádku,“ uzavřel upřímnou zpověď Fin.
Zdroj: The Players‘ Tribune
Zdroj foto: Profimedia